Podnikání v podmínkách EU – Teoretická část

Podnikání v podmínkách Evropské unie

Příprava České republiky na vstup do Evropské unie je jedním z nejaktuálnějších témat, které jsou předmětem zájmu široké české veřejnosti. Databáze nejlepších praktik tedy zaměřila jeden ze vzdělávacích celků právě na tuto problematiku a podobně jako u ostatních modulů je zvláštní pozornost věnována oblasti podnikání.

Cílem vzdělávacího modulu „Podnikání v podmínkách Evropské unie“ je seznámit zejména malé a střední podnikatele s požadavky a příležitostmi, které souvisí s podnikáním v Evropské unii.

Jelikož začleňování České republiky do evropských struktur pro české podnikatele představuje především přistoupení k jednotnému vnitřnímu trhu EU, je této problematice věnována první část vzdělávacího modulu. Není záměrem podrobně informovat o jednotlivých kapitolách vnitřního trhu, ale představit jeho základní části a vysvětlit hlavní pravidla jeho fungování. V praktické části jsou následně uvedeny potřebné odkazy na informační zdroje, které účastníkům vzdělávacího kurzu umožní vyhledat aktuální podrobnosti k jednotlivým tématům a získat praktické informace, které mohou usnadnit přípravu na podnikání v Evropské unii.

Druhá část vzdělávacího modulu je věnována podpoře malých a středních podnikatelů v České republice a ukázce podpůrných programů. Cílem této části je upozornit na možnosti finanční podpory pro některé typy podnikatelských projektů a, podobně jako v první části, uvést informační zdroje, které o těchto možnostech aktuálně informují.

Některé programy pocházejí z prostředků Evropské unie (tzv. „předstrukturální nástroje“, které by měly českou veřejnost připravit na čerpání financí z evropských fondů a po vstupu ČR do EU jimi budou nahrazeny), jiné byly vyhlášeny českými institucemi, a to na národní i regionální úrovni. Struktura a zaměření uvedených programů se v budoucnu bude pravděpodobně měnit, proto je nutné tuto část modulu považovat pouze za orientační.

Závěr 2. části a praktická ukázka zároveň navazují na vzdělávací modul „Projektové řízení“ (viz. Databáze nejlepších praktik).

Všechny použité zdroje jsou zmíněny přímo v prezentaci a doplněny nabídkou Euro Info Centra Ostrava (Na Jízdárně 7, 702 00 Ostrava, Po-Pá 9-12, 13-15), kde je případným zájemcům k dispozici široký výběr odborné literatury a dalších vzdělávacích materiálů z této oblasti.

JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH

Z pohledu české firmy je vstup České republiky do Evropské unie především začleněním do jejího jednotného vnitřního trhu.

Jednotný trh je prostorem bez vnitřních hranic, po němž se volně pohybují osoby, zboží služby a kapitál. Je základem evropské integrace a jeho budování začalo již založením Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1958. Nejprve byly odstraněny cla a kvóty bránící vzájemnému obchodu. Další překážkou byl nesoulad předpisů jednotlivých států, které stanovily různé bezpečnostní, hygienické nebo kvalifikační požadavky. Vedle odstraňování rozdílů však bylo třeba i harmonizovat legislativu, společně chránit konkurenční prostředí, liberalizovat státní monopoly, posilovat důvěru v národní systémy vzdělávání nebo bankovního dohledu. Až v lednu roku 1993 mohl být jednotný trh skutečně spuštěn. Dodnes se však dobudovává, neboť dosud přetrvávají bariéry např. v. oblastech pojišťovnictví, reklamy, energetiky a dalších sektorech.

Vnitřní trh Evropské unie není samoúčelem, ale spíše jedním z hlavních nástrojů k dosažení celé řady cílu: vyváženost a udržitelnost růstu, který bere ohled na životní prostředí, vysoké úrovně zaměstnanosti a sociální ochrany, vyšší úrovně kvality života i hospodářské a sociální soudržnosti. Vnitřní trh pomáhá dosahovat těchto cílů podněcováním výkonnosti ekonomik členských zemí. Umožňuje vyrábět ve větším rozsahu (tedy hospodárněji) a vytváří podněty k investování.

Vnitřní trh Unie definuje článek 7a Smlouvy o založení Evropského společenství. Smlouva stanoví hlavní pravidla, která zajišťují fungování jednotného trhu:

Zakazuje mezi členskými státy a jejich státními příslušníky jakoukoliv diskriminaci z důvodů státní příslušnosti (čl. 6)
Zakládá právo občanů svobodně se pohybovat a pobývat na území EU (čl. 8)
Požaduje odstranění cel a dávek s rovnocenným účinkem na oběh mezi členskými státy (čl. 9-12)
Zakazuje kvantitativní omezení a opatření s rovnocenným účinkem na obchod se zbožím a stanoví podmínky výjimek (čl.30-36)
Zakazuje diskriminaci ze strany státních monopolů (čl. 37)
Zakotvuje zásady zajišťující volný pohyb pracovníků* (čl. 48-51), zajišťují volný pohyb a svobodu provozovat samostatnou výdělečnou činnost (čl. 52-57), a zajišťuje tuto svobodu pro obchodní společnosti (čl. 58)
Zakotvuje volné poskytování služeb (čl. 59-66) a odstranění omezení volného pohybu kapitálu (čl. 73b)
Zakazuje jakékoliv chování podnikatelských subjektů, které by omezovalo hospodářskou soutěž nebo jinak negativně ovlivňovalo vnitřní trh (čl. 85-86) a zajišťuje, že pravidla hospodářské soutěže se uplatní i vůči státním podnikům a podnikům, kterým jsou přiznána zvláštní nebo výlučná práva (čl. 90).
Stanoví v zájmu ochrany integrity vnitřního trhu přesné podmínky podpor, které poskytují státy svým podnikům (čl. 92)
Stanoví povinnosti členských států nediskriminovat ve fiskálních záležitostech (čl. 95)

Volný pohyb zboží

Volný pohyb zboží je základní svobodou jednotného trhu. Tuto svobodu však není možné zajistit pouhým odstraněním cel, kvót, dovozních přirážek a jiných omezení znesnadňujících vzájemnou výměnu zboží. Praxe zná i celou řadu „opatření s rovnocenným účinkem“, jejichž dopad si v ničem nezadá s klasickými bariérami obchodu a dodnes je nutné na dodržování této základní ekonomické svobody v Evropské unii dohlížet. Cílem EU je dosažení stavu naprosto volného pohybu výrobků bez ohledu na hranice členských států. Pouze odůvodněná ochrana zdraví, bezpečnosti, mravnosti, kulturních statků a průmyslového vlastnictví může být důvodem pro zákaz dovozu. Orgány dohledu nad trhem (obchodní, hygienická aj. inspekce) provádějí kontroly nezávadnosti výrobků na svém národním trhu bez ohledu na to, v kterém členském státě jsou vyrobeny. O tom, kolik kterého výrobku může být do určité země vyvezeno, tak za normálních okolností rozhoduje pouze trh, tj. zájem odběratelů a jejich zákazníků.

Technické požadavky na výrobky

Volnost pohybu zboží je dnes na jednotném trhu EU s většími či menšími úspěchy zajišťována dvojím způsobem. Jednak uplatňováním zásady vzájemného uznávání národních technických požadavků a jejich kontroly všude tam, kde je to možné ( tzv. neharmonizovaná sféra) a sjednocením technických požadavků na evropské úrovni tam, kde je to nutné (harmonizovaná sféra).

Oblast technické harmonizace obsahuje více než 1000 předpisů včetně novelizací a pokrývá širokou škálu kategorií výrobků. První užívanou metodou boje s technickými bariérami obchodu byla harmonizace všech požadavků na určité výrobky. Tento tzv. sektorový přístup dominoval do konce sedmdesátých let, a v jeho rámci byly vypracovány stovky směrnic obsahující velmi detailní technické, zdravotní, chemické a biologické specifikace výrobků, zvláště v sektorech motorových vozidel, potravin, léků, chemikálií, nebezpečných látek a hnojiv. Tyto jednotné směrnice- receptury dodnes platí a významně ulehčují život výrobcům a obchodníkům, kteří si mohou být jisti, že např. automobil nebo jen jeho součástka, vyrobené a schválené podle příslušných směrnic ES v jednom členském státě, mohou být uvedeny na trhy ostatních členských zemí. Problém zvolené metody harmonizace tkvěl ovšem v tom, že evropští zákonodárci museli zdlouhavě jednat o směrnicích obsahujících množství odborných detailů. Při každém pokroku vědy a techniky museli znovu začínat obtížný legislativní proces, v němž se nevyhnutelně střetávaly zájmy jednotlivých národních výrobců.

V osmdesátých letech byla proto dána přednost tzv. novému přístupu („new approach“), aniž by však zpochybnilo platnost směrnic přijatých v předešlých letech. Nový přístup rozdělil výrobky na harmonizovanou a neharmonizovanou oblast. V neharmonizované oblasti se začala zejména díky praxi Evropského soudního dvora uplatňovat zásada vzájemného uznávání. Podle ní platí, že co je vyrobeno podle předpisů jednoho státu a legálně v něm uvedeno na trh, může být uváděno na trhy i ostatních členských států, aniž by tomu orgány dohledu nad trhem za normálních okolností jakkoli bránily. Zavádění nových národních technických požadavků jedním státem podléhá požadavku předběžného projednání ve Výboru Evropské komise, v jehož rámci je posuzována oprávněnost zamýšleného národního opatření. Tam, kde je přísnější požadavek navržený některým státem oprávněný a má širší význam, rozhodne Evropské společenství o vypracování nové společné směrnice, která ho uzákoní pro celý vnitřní trh. Tento postup zajišťuje prevenci vzniku nových necelních bariér obchodu.

V harmonizované oblasti došlo k zásadnímu oddělení základních technických požadavků od technických norem. Technické požadavky zůstaly zachyceny ve „směrnicích nového přístupu“ pro určité kategorie výrobků, které si zachovaly sílu zákona. Dodnes bylo přijato 21 směrnic, např. pro hračky, stavební výrobky, spotřebiče plynných paliv nebo ochranné prostředky (*viz. protokol PECA). Technické normy (standardy) byly k těmto směrnicím doplněny evropskými normalizačními institucemi na základě zmocnění. Směrnice jsou členskými státy převáděny do národních zákonů, evropské normy do národních norem. Na rozdíl od technických požadavků jsou normy nezávazné, slouží jako návod pro splnění rámcových požadavků daných směrnicí. Výrobce se evropských norem nemusí držet, pokud prokáže shodu s technickými požadavky jiným způsobem. Legislativní proces na úrovni ES se tak zrychlil a zpružnil. Rámcové směrnice není třeba tak často novelizovat a průběžnou úpravu konkrétních hodnot v normách zajišťují k tomu určené nevládní instituce.

Změnou prošlo i posuzování shody výrobku s předepsanými požadavky. Byl schválen tzv. globální přístup spočívající ve stanovení osmi modulů (postupů) prokázání shody, které směrnice každému výrobci v závislosti na povaze jeho výrobku nabízejí. U jednoduchých výrobků může prohlásit shodu zpravidla sám výrobce, u složitých zařízení musí zasáhnout autorizovaná zkušebna. Ta v závislosti na povaze výrobku provádí pouze typovou zkoušku, jindy vykonává dohled nad systémem jakosti, anebo kontroluje každý výrobek. Výrobek, u něhož je prokázána shoda se směrnicemi nového přístupu, na sobě nese označení CE (CE-marking). Certifikát o shodě výrobku s požadavky směrnice je však pouze dokladem pro národní orgány dohledu nad trhem, že daný výrobek by měl být bezpečný. V žádném případě automaticky nezbavuje výrobce odpovědnosti za škodu způsobenou vadným výrobkem.

P E C A – Protokol o posuzování shody a akceptaci průmyslových výrobků

Podstatná část směrnic sektorového přístupu byla v České republice převzata, nový přístup byl v ČR zaveden zákonem o technických požadavcích na výrobky z roku 1997 a z něj vycházejícími nařízeními vlády, která implementují jednotlivé „směrnice nového přístupu“. Český normalizační institut (ČSNI) se stal členem evropských normalizačních orgánů a již převzal většinu dobrovolných evropských norem (EN) do norem českých.

Dne 1. července 2001 vstoupil v platnost protokol k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi ČR na jedné straně a ES a jejich členskými státy na straně druhé o posuzování shody a akceptaci průmyslových výrobků – PECA. Tato mezinárodní dohoda je nejen velmi důležitým nástrojem k dosažení plně harmonizovaných technických předpisů ČR s právem Evropských společenství, ale zejména účinným prostředkem k usnadňování obchodu.

Seznam pokrytých výrobků:

Strojní zařízení
Výtahy
Osobní ochranné prostředky
Elektrická bezpečnost
Elektromagnetická kompatibilita
Zařízení a ochranné systémy určené pro použití v prostředí s nebezpečím výbuchu
Teplovodní kotle
Plynové spotřebiče
Tlaková zařízení
Správná výrobní praxe (SVP) pro léčivé přípravky: inspekce a certifikace šarží

Domácí výrobce by si měl uvědomit, že evropský systém technické harmonizace mu dává velkou svobodu rozhodování a zároveň na něj klade velkou odpovědnost. Sám ručí za to, že dodrží zákon, sám si někdy volí z více nabízených postupů posuzování shody a sám si vybírá zkušebnu, v případě, že nestačí jeho vlastní prohlášení o shodě. Po vstupu ČR do EU se rozšíří jeho odpovědnost za případnou škodu způsobenou vadným výrobkem na celý jednotný trh.

Ochrana průmyslového vlastnictví

Právo ES nijak neruší tradiční ochranu patentů a známek, která se za uplynulá desetiletí vyvinula na národní i mezinárodní úrovni. Vynálezci, výrobci a obchodníci se mohou ucházet o uznání svých výlučných práv k vynálezům a ochranným známkám u k tomu účelu zřízených národních úřadů. Zákonodárné orgány ES pouze usilují o zjednodušení registrace patentu a ochranné známky, umožněním jednoho zápisu s platností pro celý jednotný trh. Uchazečům o zápis by tím odpadly zdlouhavé, jazykově obtížné a finančně náročné procedury, které musejí podstupovat při národních registracích prostřednictvím místních patentových zástupců.

Patentová ochrana vynálezů zatím postrádá harmonizovanou úpravu v právu ES. V roce 1976 byla sice členskými státy uzavřena Úmluva o evropském patentu pro Společný trh, která předvídala udělení jednotného patentu, platného ve všech členských státech po dobu dvaceti let od podání jednotné přihlášky. Tato úmluva však nebyla dosud ratifikována a nevstoupila v platnost. Vynálezce tedy musí podstoupit národní registraci ve všech státech, kde chce mít svůj vynález chráněn nebo požádat o evropský patent vytvořený Úmluvou o udělování evropských patentů z roku 1973. Tato úmluva zavedla roku 1978 dobře fungující systém jednotné přihlášky patentu, sama však není výtvorem ES a její platnost přesahuje území členských států. I bez „patentu ES“ však platí výše uvedená doktrína vyčerpání práv, podle níž nemůže majitel patentu po uvedení svého vynálezu na jeden z trhů členských států bránit volnému pohybu zboží přes vnitřní hranice jednotného trhu.

V oblasti ochranných známek naopak došlo k průlomu směrem k vytvoření jednotné evropské úpravy. Nařízení o evropské ochranné známce definuje evropskou ochrannou známku, vytváří úřad a proceduru její registrace, obsahuje i ustanovení týkající se užívání, převodu a právní ochrany této známky. EU se stala jednotným ochranným územím, na němž jsou zboží a služby chráněny znakem umožňujícím jejich odlišení od jiného zboží a služeb, a to na základě formálního ohlášení a zápisu do rejstříku evropských známek. Evropská známka se však netýká obchodního jména nebo názvu firmy. Zápis známky provádí Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu (známky a vzory) ve španělském Alicante. Ochrana je udělována na deset let s možností neomezeného obnovení. Majitel evropské známky může zabránit komukoli v ES označovat své zboží a služby známkou identickou nebo zaměnitelnou. Evropská ochranná známka má sice účinek na celém území EU, neruší však známky národní. Existuje vedle nich jako jednotná cesta k získání známkoprávní ochrany pro jednotný trh EU.

Volný pohyb služeb

Sektor služeb dnes zaměstnává v Evropské unii téměř 100 milionů osob, což představuje více než 65% práceschopného obyvatelstva. Vytváří přitom více než dvoutřetinový podíl na hrubém domácím produktu. Jeho význam je dále násoben vysokou dynamikou růstu. Uvolnění pohybu služeb s sebou přináší výhody, které jsou podobné jako u volného pohybu zboží. Využitím celoevropského prostoru mohou poskytovatelé služeb zefektivnit svoji činnost. Zákazník má naproti tomu možnost většího výběru, větší konkurence na trhu snižuje ceny atd. Objevují se názory, že liberalizace v sektoru služeb, především v segmentech, které jsou charakterizovány přirozenými monopoly, nemůže přinést podstatnější výhody, realita však taková tvrzení rozhodně nepotvrzuje. Jako příklad lze uvést liberalizaci v telekomunikačních službách v rámci Evropské unie na počátku roku 1999, jejímž následkem se snížily poplatky za telefonní hovory v průměru až o 40%.

V problematice služeb dochází často ke zkreslením a nedorozuměním, která jsou založena na tom, že v rámci evropského kontextu nelze ztotožnit obecný „sektor služeb“ s jednou ze čtyř svobod jednotného vnitřního trhu – „volným pohybem služeb“. „Sektor služeb“ je totiž širší a spadá i do jiných oblastí, než je oblast volného pohybu služeb. Předně, v mnoha případech možnost volného poskytování služeb znamená možnost volně se usadit a volně podnikat. Jde tedy víceméně o právo podnikání a právo usazování a ty se zároveň týkají svobody pohybu zboží a osob.

„Volný pohyb služeb“ představuje zejména svobodu faktického přenosu služby přes hranici. Přesněji, jde o poskytování služeb uvnitř Společenství příslušníky členských států, kteří podnikají v některém jiném státu Společenství než příjemce služeb. Jednotlivé druhy služeb jsou však natolik rozmanité a specifické, že se jen obtížně hledají obecná vymezení a rámcová pravidla pro jejich liberalizaci. Až po mnohaletém vyjednávání byly přijaty některé základní principy např. o poskytování finančních služeb. K principiální změně došlo v oblasti úpravy svobodných podnikání, kdy místo explicitního schvalování směrnic pro každou kategorii se přešlo v roce 1989 k systému vzájemného uznávání diplomů v případech, kdy výuka trvá alespoň tři roky (s několika výjimkami týkajícími se zdravotních a právních oborů). V některých oblastech, jako například telekomunikačních službách, došlo k pokroku teprve v devadesátých letech.

Jeden z důvodů pomalého pokroku v liberalizaci služeb přímo souvisí s jejich vnitřní charakteristikou, tedy nehmatatelnost, neskladovatelnost, nepřenositelnost produktu, heterogenita a další, které značně komplikují ohodnocování kvality. Ta se často dá posoudit teprve po využití příslušné služby. Tento problém znesnadňuje úplnou liberalizaci sektoru a v některých případech vede k nutnosti zavedení regulačních opatření.

Po vstupu do Evropské unie bude, díky principu vzájemného uznávání, poskytovateli služeb stačit získat licenci k podnikání v České republice a dále bude moci poskytovat služby již v rámci celé Evropské unie. Naproti tomu princip domácí kontroly uplatňovaný v mnoha kategoriích služeb znamená, že podnikatel bude moci vést účetnictví i pro své pobočky a dceřinné společnosti pouze ve státě svého sídla. To všechno představuje podstatné snížení nákladů pro ty poskytovatele služeb, kteří se v evropském prostoru již pohybují anebo míní pohybovat. Dopady jednotného trhu v sektoru služeb jsou podstatně nižší než v případě zboží. Hlavním důvodem je v mnoha kategoriích služeb nutná shoda produkce a spotřeby v čase a prostoru, o níž jsme mluvili výše. Ta neumožňuje podnikům příliš se vzdalovat od svých zákazníků a tedy koncentrovat se v některých regionech.

Volný pohyb kapitálu

Volný pohyb kapitálu představuje jednu ze čtyř základních svobod, bez níž by zbývající svobody – volný pohyb zboží, služeb a osob – nemohly plně fungovat. Liberalizace pohybu kapitálu umožňuje jeho efektivní alokaci a umožňuje tedy i optimální distribuci investic a úspor. Občan, ať už v roli vypůjčovatele nebo investora, má tak možnost uzavírat kontrakty za výhodnějších podmínek, než by mu poskytoval uzavřený národní trh. Navíc se v případě, když v jiných členských zemích jsou podmínky výhodnější, vytváří zároveň tlaky na zefektivnění domácího prostředí. Občan má také výhodu většího výběru, který mu poskytne celoevropský finanční trh.

Evropa je z mnoha důvodů (ať už kulturních nebo historických) charakteristická nízkou mobilitou pracovní síly a těžko se v této věci dá očekávat v nejbližší budoucnosti výrazný posun. O to více je také žádoucí soustředit se na uvolňování kapitálových toků, které mohou předcházející nevýhodu alespoň částečně kompenzovat.

Přestože již na počátku evropského integračního procesu bylo zjevné, že bez volného pohybu kapitálu nemůže jednotný vnitřní trh nikdy efektivně fungovat, představovalo uvolnění kapitálových toků dlouhodobý proces a bylo přijata mnohá regulační opatření. V současné době však určitá omezení pohybu kapitálu v rámci Evropské unie představují především případy ospravedlnitelné na základě daňových kontrol a kontrol obezřetného finančního dohledu.

Volný pohyb osob

Volným pohybem osob se rozumí nejen prosté přemísťování osob v rámci Společenství

(k tomu dochází i prostřednictvím turistiky), ale především možnost změnit místo pobytu za účelem výkonu pracovní činnosti nebo podnikání, tedy možnost se usadit, pracovat, nebo podnikat na území kteréhokoliv členského státu. Původně se tato svoboda vztahovala pouze na dvě skupiny ekonomicky činných osob:

na zaměstnance, osoby v pracovním poměru,
osoby samostatně výdělečné činné (živnostníci, podnikatelé, svobodná povolání) s právem svobodného usazování.

Teprve po přijetí Jednotného evropského aktu, s platností od roku 1990, se okruh, které mohly této svobody využít, rozšířil o osoby žijící z nezávislých příjmů na důchodce a studenty. Další pokrok přinesla Maastrichtská smlouva, která stanoví, že každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.*

Sociální aspekty volného pohybu osob

sociální zabezpečení pracovníků

Směrnice vztahující se k volnému pohybu pracovníků se týkají čtyř oblastí:

Rovné příležitosti pro muže a ženy. Směrnice definují zásadu rovného odměňování mužů a žen vykonávajících stejnou práci, zásadu rovného zacházení (v přístupu k pracovním místům, povyšování, příprava na povolání, pracovní podmínky), rovné zacházení v systémech sociálního pojištění, rovné zacházení mužů a žen pracujících v zemědělství, bezpečnost a ochranu zdraví na pracovišti u těhotných pracovnic, pracovnic, které nedávno porodily a kojících pracovnic.
Koordinace systémů sociálního zabezpečení u pracovníků, kteří se pohybují z jedné země do druhé. Byly přijaty tyto zásady: migrující pracovník platí sociální pojištění v jedné zemi, má stená práva jako pracovníci daného státu, pobytem v jiné členské zemi se neztrácejí nabytá práva, odpracovaná období se sčítají.
Zdraví a bezpečnost při práci
Pracovní právo a pracovní podmínky (propouštění, platební neschopnost, pracovní podmínky aj.)

uznávání odborné kvalifikace

Podobně jako u technických požadavků na výrobky, můžeme u vzájemného uznávání nabyté kvalifikace rozlišit tzv. starý a nový přístup. Starý způsob řešil situaci přijímáním směrnic, které velice přesně určovaly podmínky pro uznávání diplomů a vysvědčení u vybraných typů povolání, což bylo (jako u technických požadavků) časově náročné a nevyhovující potřebám pracovníků i zaměstnavatelů. Podle nového přístupu jsou již všeobecně uznávány vysokoškolské diplomy (min. 3-leté studium), uzavřená středoškolská vzdělání i osvědčení o odborném výcviku.

Na tomto základě se každému občanovi EU otevírá cesta k hledání vhodného zaměstnání kdekoliv po teritoriu Unie a je vytvořeno zázemí pro zvýšení mobility pracovníků.

Hospodářská soutěž

Vnitřní trh neznamená jen odstranění národních bariér, které bránily volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Je to především prostor, v němž je udržováno konkurenční prostředí a je ochraňována hospodářská soutěž s přesně definovanými pravidly.

Politika hospodářské soutěže byla ustavena koncem padesátých let a tvoří podstatnou součást evropské integrace. Má dvě základní funkce: obecnou a specifickou.

První je postavena na obecném hospodářském cíli vytvoření konkurenčního prostředí, které umožní zajistit růst, rovnováhu a zaměstnanost. Tato funkce je obecná v tom smyslu, že se týká celkového hospodářského vývoje a nemá tedy bezprostřední vazbu na evropskou integraci.

Naproti tomu specificky evropská je funkce hospodářské politiky, která spočívá v jejím využití jako nástroji realizace společného trhu. Nosnou konstrukci politiky hospodářské soutěže tvoří dva články smlouvy o ES, které se zabývají kartely a zneužíváním dominantního postavení. První z nich postihuje nekalé praktiky několika podniků najednou, druhý pak individuální jednání podniku.

V prvém případě smlouva o založení ES ustavuje, že se společným trhem jsou neslučitelné a proto zakázané veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě,které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení soutěže na společném trhu, které omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice, rozdělují trhy nebo zdroje zásobování, uplatňují vůči obchodním partnerům nerovné podmínky při rovnocenných plněních atd.
Ve druhém případě Smlouva o založení ES zakazuje zneužívání dominantního postavení, tím může být přímé nebo nepřímé vnucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných obchodních podmínek, omezování výroby, odbytu nebo technického rozvoje ke škodě spotřebitelů, uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům při rovnocenných plnění apod.

V případě dohod mezi podniky je důležité zdůraznit, že výše uvedené zákazy se netýkají pouze horizontálních dohod mezi konkurenty, ale rovněž vertikálních dohod mezi podniky, které si vzájemně nekonkurují ( např. dodavatel-producent nebo producent-distributor apod.)

Smlouva o založení ES však ustavuje určité výjimky. Původně se jednalo o individuální případy, později se však vykrystalizovala některá obecnější pravidla, na jejichž základě jsou ustaveny tzv. blokové výjimky. Ty umožňují některé druhy dohod mezi podniky považovat za slučitelné (jedná se například o smlouvy o výhradním prodeji, smlouvy o výhradním nákupu, smlouvy o franšíze a smlouvy o specializaci).

Nutno však dodat, že systém blokových výjimek je v současnosti v EU velmi kritizován.

Veřejné podniky nebo podniky, kterým byla přiznána zvláštní nebo výlučná práva a jimž bylo svěřeno poskytování služeb v obecném zájmu (např. veřejná doprava, zásobování energií, plynem, vodou, telekomunikace, pošty a další), nejsou vyňaty ze společných pravidel soutěže. Členské státy nesmějí tyto podniky podněcovat k chování, které by znamenalo zneužívání dominantního postavení nebo uzavírání dohod omezujících hospodářskou soutěž.

I v této oblasti Společenství přijímá opatření k postupné liberalizaci tzv. přirozených monopolů a vytváří podmínky pro plně konkurenční prostředí (např. telekomunikace).

Hospodářská soutěž na vnitřním trhu může být ohrožena nebo omezena nejen chováním podniků, ale také jednáním státu, který poskytuje podporu podnikům – státním i soukromým. Státní podpora vybraným podnikům je velice rozšířená praxe, která je uplatňována, hrozí-li úpadek významnému podniku nebo snaží-li se vláda předejít sociálním konfliktům. Stanovisko v Římské smlouvě Společenství podporu státu zakazuje, protože určité podniky nebo určitou výrobu jednostranně zvýhodňuje a vytváří tím na vnitřním trhu nerovné podmínky. Zákaz státních podpor však není absolutní. Existuje řada přesně definovaných výjimek, které lze rozdělit na podpory automatické (např. uhrazení škod mimořádnými událostmi, nebo individuální sociální podpora občanům) a podpory poskytované ve vybraných situacích (např. podpora podniků v regionech s vysokou nezaměstnaností nebo nízkou životní úrovní, rozvoj určitých hospodářských odvětví/oblastí, podpora výzkumu a inovací, přispění k významnému projektu).

Veřejné zakázky

Pod pojmem veřejné zakázky rozumíme kontrakty ve veřejném zájmu, které uzavírá veřejný subjekt – kupující, nebo tzv. distribuční společnost (subjekty působící v oblasti rozvodu vody, energie, dopravy aj.) s dodavatelem, poskytovatelem služeb nebo jiným kontraktorem.

Veřejným zadavatelem je tedy stát, územní celek a každá instituce veřejného práva, tj. právnická osoba vytvořená k plnění úkolů ve veřejném zájmu, která je převážně financována z veřejných zdrojů a podléhá veřejnému dohledu. Veřejnými zadavateli mohou být nejen státní orgány a všechny instituce kontrolované vládou, regionálními a místními úřady, ale také veřejné, poloveřejné a soukromé subjekty činné ve vodním a energetickém hospodářství, dopravě a telekomunikacích. (Veřejnou zakázkou je např. stavba dálnice, budovy ministerstva, univerzity či nemocnice, ale i nákup učebních pomůcek.)

Podléhají-li nákupy vlády, státních orgánů, armády, veřejných institucí a státních firem pravidlům otevřené soutěže, dochází k efektivnějšímu využívání veřejných prostředků a zužuje se prostor pro korupci a protekcionářství. Vzhledem k tomu, že firmy nesmějí být v soutěžích o veřejné zakázky kdekoli v EU diskriminovány na základě země svého původu, získávají větší potenciální trh s více obchodními příležitostmi.

Veřejný zadavatel může na základě kritérií ve směrnicích uvedených volit mezi třemi postupy výběru dodavatele:

otevřeného (jakákoli firma může podat nabídku na základě veřejného oznámení),
omezeného (nabídku podávají pouze zájemci oslovení zadavatelem),
vyjednávaného (zadavatel sám vyjednává podmínky dodávek s vybranými firmami).

Vždy však musí předem zveřejnit zvolený postup a jiné než otevřené výběrové řízení je zpravidla připuštěno jen výjimečně, ve zdůvodněných případech.

Typy veřejných zakázek:

dodávky prací
dodávky zboží (dodávky zboží, včetně prodeje, leasingu, instalace a pronájmu)
dodávky služeb (dodávky služeb, na které se nevztahují usnesení v oblasti dodávek prací a zboží, ani se nejedná o problematiku týkající se distribučních společností – např. finanční služby, engineering, právní služby, výpočetní technika aj.)
dodávky pro distribuční společnosti (dodávky výrobků, staveb, stavebních prací a jiných služeb, které spadají do činností v oblasti dodávek vody, energií, dopravních služeb a telekomunikací)

Základní údaje o kontraktu jsou publikovány v Úředním věstníku ES. Technické specifikace zakázky musejí být přednostně uváděny v evropských normách a jen pokud neexistují, může zadavatel použít normy národní nebo jiné normy mezinárodní. Rozhodující roli mezi kvalifikačními kritérii pro výběr dodavatele musí hrát cena, příp. celková ekonomická výhodnost (cena, termíny, ziskovost, záruky atd.). Zadavatel nesmí nikdy vybrat dodavatele na základě jiných, než zveřejněných kritérií.

Ochrana životního prostředí

Evropská unie si vytkla princip trvale udržitelného rozvoje za jednu ze svých zásad. Pro její naplnění usiluje nejen o zachování čistého životního prostředí, ale také zdraví a přírodního bohatství v širším slova smyslu. Požadavky vysoké úrovně ekologické ochrany , prevence znečišťování, řešení ekologických problémů u zdroje a náhrady všech ekologických škod samotným znečišťovatelem mají za cíl nejen čistotu životního prostředí, ale i vyrovnání podmínek podnikání na jednotném trhu.

Prioritním cílem vysokých nároků EU na ochranu ovzduší a vod, na nakládání s odpady a nebezpečnými látkami, přísných limitů pro emise hluku nebo obsah olova a síry v palivech apod. je zajištění kvality života současných a budoucích generací.

Právo ES v oblasti životního prostředí obsahuje na 300 právních aktů. Týkají se jednak výrobků samotných, tj. jejich hlučnosti, emisí, složení, toxicity atd. Stanovují rovněž požadavky na výrobní procesy: regulují provoz průmyslových podniků, nakládání s odpady nebo zásobování pitnou vodou. Chrání samozřejmě i jednotlivé složky životního prostředí: vzduch, vodu, půdu, přírodní zdroje o biodiverzitu. Upravují nakonec některéadministrativní postupy , zejména ve věcech poskytování informací o posuzování vlivu projektů na životní prostředí. Těsná souvislost je váže k politikám EU v oblastech energetiky, zemědělství, daní apod.

Ekologické řízení a nezávislý ekologický audit firmy (tzv. EMAS)

Zavedení systému řízení podniků, zohledňujícího dopady na životní prostředí, je novým progresivním přístupem, kterým lze dosáhnout souladu řízení výrobních aktivit s řešením jejich negativních vlivů na životní prostředí. Výsledkem zavedení tohoto systému je zvyšování ekonomických efektů, pozitivní dopad na životní prostředí a je zároveň významným konkurenčním prvkem na evropských i světových trzích.

Výhody jednotného trhu pro české podnikatele:

Jednotný trh představuje rozsáhlejší trh pro české zboží čítající 380 milionů spotřebitelů a tvořící 40 % světového obchodu. Takový obrovský trh umožňuje spotřebitelům větší výběr a výrobcům úspory z velkovýroby.
Zásada jednotného trhu o vzájemném uznávání průkazů o shodě znamená, že čeští výrobci by měli být schopni prodávat své výrobky po celé Evropě bez nákladného opakování testů v jednotlivých zemích.
Jednotný trh zajišťuje lepší ochranu spotřebitele (např. bezpečnost hraček nebo nezávadnost potravin).
snížení vývozních administrativních procedur
lepší vymahatelnost práva

Možné nevýhody jednotného trhu pro české podnikatele:

Vyšší konkurence, tlak na zvyšování kvality a produktivity (a s tím související náklady)
Vyšší mzdy (postupné zvyšování mezd pracovníků)
Náklady spojené s legislativními změnami (nutná opatření v souladu s harmonizací české legislativy s evropským právem, např. v oblasti bezpečnosti práce nebo ochrany životního prostředí)

ZDROJE:

Evropský vnitřní trh a příprava České republiky na začlenění (Prof.Ing. Luděk Urban, CSc.)
www.euroskop.cz (webové stránky Ministerstva zahraničních věcí)
Mechanismy hospodářské politiky Evropské unie
Veřejné zakázky v Evropské unii (RRA/EIC Plzeň)
Bílá kniha (Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie), vyd. Ústav mezinárodních vztahů
Příprava českých MSP na vstup do jednotného trhu EU, vyd. HK ČR

Všechny publikace a další informační zdroje jsou dostupné v Euro Info Centru Ostrava.

Podpora podnikání

Politika podpory malého a středního podnikání na období do roku 2004

(Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR)

Malé a střední podniky vytvářejí zdravé podnikatelské prostředí, zvyšují dynamiku trhu, mají schopnost absorbovat podstatnou část pracovních sil uvolňovaných z velkých podniků a jsou stabilizujícím prvkem ekonomického systému. Pro jejich rozvoj jsou rozhodující podmínky, za kterých mohou rozvíjet hospodářskou činnost. Ekonomické prostředí do značné míry určuje a ovlivňuje poptávku po jejich produktech a službách a může tak usnadňovat nebo naopak omezovat jejich přístup na trhy, které jsou důležité pro jejich vznik a další růst.

Ekonomický a sociální přínos malých a středních podniků je charakterizován schopnostmi:

zmírňovat negativní důsledky strukturálních změn,
působit jako subdodavatelé velkých podniků,
vytvářet podmínky pro vývoj a zavádění nových technologií,
vytvářet pracovní příležitosti za nízkých kapitálových nákladů,
rychleji se adaptovat na požadavky a výkyvy trhu,
vyplňovat okrajové oblasti trhu, které nejsou pro větší podniky zajímavé,
decentralizovat podnikatelské aktivity a napomáhat rychlejšímu rozvoji regionů, menších měst a obcí.

Možnost využití potenciálu malých a středních podniků v ekonomice je do značné míry závislá na prostředí, kterým jsou obklopeny.

Na malé a střední podniky negativně působí především:

malá ekonomická síla v porovnání s velkými podniky,
obtížný přístup ke kapitálu omezující možnost financování rozvojových aktivit,
horší přístup k odbornému vzdělávání, nižší dostupnost potřebných informací a poradenských služeb,

nekalá konkurence ze strany velkých podniků a dumpingové ceny dovážených produktů,
omezení v odbytu hotových výrobků na domácím trhu a zvýšené náklady při jeho vývozu,

konkurence obchodních řetězců vytvářených kapitálově silnými firmami,
slabá pozice v soutěži o veřejné zakázky,
platební nekázeň způsobující druhotnou platební neschopnost,
vysoké administrativní zatížení.

Opatření zemí s tržní ekonomikou se proto zaměřují na snižování těchto nevýhod, na vytváření vhodných legislativních a ekonomických podmínek vedoucích k podpoře vznikajících a rozvoji již existujících malých a středních podniků.

Přístup k politice malého a středního podnikání

Účelem politiky malého a středního podnikání je definovat vztah státu k této části ekonomiky v časovém horizontu do roku 2004, roli malého a středního podnikání v ekonomice, rozsah a formy regulace a státních zásahů nezbytných k prosazení záměrů hospodářské politiky v uvedené oblasti, včetně vymezení institucionálního rámce a způsobu jeho financování.

Cíle politiky

Dlouhodobým cílem politiky je umožnit fungování sektoru malých a středních podniků tak, aby tento sektor přispíval ke zvyšování výkonnosti národního hospodářství, jeho technologické úrovni a jeho konkurenceschopnosti, ke snižování nezaměstnanosti a k regionální, sociální a ekonomické diferenciaci jako základním předpokladům ekonomického rozvoje společnosti.

Měřítkem naplňování tohoto cíle je především vývoj podílu malých a středních podniků na výstupech ekonomiky a na zaměstnanosti, a porovnání jejich výsledků s hodnotami dosahovanými ekonomicky dlouhodobě nejúspěšnějšími státy světa a Evropy, a to jak za ekonomiku země, tak za jednotlivé regiony.

Střednědobé cíle politiky:

zvýšit podíl malých a středních podniků na obnovení růstu ekonomiky, na její exportní výkonnosti, na snižování nezaměstnanosti a na hospodářském oživení strukturálně postižených a ekonomicky slabých regionů,
zvýšit technologickou úroveň a konkurenceschopnost malých a středních podniků a vytvořit tak předpoklad jejich úspěšného začlenění do trhu EU,
podporovat spolupráci malých a středních inovačních firem s výzkumnými pracovišti vysokých škol, Akademie věd ČR, státními i soukromými výzkumnými ústavy, velkými výrobci apod.,
usnadnit vstup občanů do podnikání,
nástroje a mechanismy systému podpory malých a středních podniků uplatňovat v souladu s pravidly Evropské unie a racionalizovat mechanismy jeho poskytování.

(dále viz. Příloha 3)

PROGRAMY pro podnikatele

Možné zdroje finanční podpory z českých a evropských programů:

EU:

PHARE (předstrukturální nástroj finanční podpory)
SAPARD (předstrukturální nástroj finanční podpory)
Rozvoj venkovských oblastí, zemědělství (včetně agro-podnikání)
Nový víceletý program v oblasti podnikání (zejména pro malé a střední podnikatele)
New Multiannual Programme for enterprise and entrepreneurship, in particular SMEs (MAP 2001-2005),
6. rámcový program pro výzkum a technologický vývoj
6th Framework Programme (6FP, 2002-2006)

ČR:

Programy ČMZRB (viz. Příloha 4)
záruční a úvěrové programy
Záruka
Kredit
Start
příspěvkové programy
Trh
Kooperace
Vesnice
Regenerace
Special
Operační programy
- Sektorové operační programy
- Regionální operační programy (ROP)/Společný regionální program (SROP)
Malé půjčky
Poradenství
Leonardo (vzdělávání)
jiné (např. Design, Marketing)

(Příprava na čerpání prostředků z evropských Strukturálních fondů)

OPERAČNÍ PROGRAMY

Sektorové operační programy (SOP)

Na základě usnesení vlády (102/2002) jsou připravovány tyto sektorové operační programy:

SOP Průmysl
SOP Rozvoje lidských zdrojů
SOP Rozvoj venkova a zemědělství
SOP Životní prostředí
SOP Cestovní ruch a lázeňství
SOP Doprava, telekomunikace, pošta

Regionální operační programy (ROP)/Společný regionální program (SROP)

Finanční podpora dle opatření obsažená v Programu rozvoje územního obvodu moravskoslezského kraje je zaměřena na :

vytváření podmínek pro investice
rozvoj malých a středních podniků
rozvoj průmyslových inovací
restrukturalizaci
rozvoj zahraničního obchodu a přeshraniční průmyslovou spolupráci
dopravní a technickou infrastrukturu
podporu zaměstnanosti a vzdělávání, kulturu, sport a volný čas
podporu sociální oblasti a zdravotnictví
ochranu životního prostředí, řešení starých ekologických zátěží, environmentální osvěta
podpora infrastruktury a podnikání v cestovním ruchu
rozvoj zemědělského a lesnického hospodaření a rozvoj venkova

Moravskoslezský kraj bude blíže specifikovat oblast finanční podpory v podmínkách jednotlivých programů, ve kterých uvede konkrétní název rozvojového programu, jeho cíle, vymezí příjemce a formy podpory, maximální a minimální výši podpory a podmínky jejího získání.

Finanční podporu lze získat na základě přihlášení vlastního projektu a jeho úspěšného přijetí.

Informační zdroje: viz. Adresář informačních zdrojů
Ukázka formuláře projektu: viz. Přílohy 5 – 12
Příklad vyplněné žádosti: viz. Přílohy 13 – 17